Dnes vám povyprávíme s paní Alicí příběh. Příběh o tom, jak Alice našla cestu k sobě samé… Paní Alici jsem viděla poprvé v životě ve stáji. Již dlouhou dobu pracuje na svých životních tématech, převážně pomocí alternativních metod. Za mnou a Dafné přišla s psychosomatickými obtížemi, které ji v životě omezují, a s požadavkem lépe v životě vytyčovat hranice a nebýt „příliš hodná holka“. V přestávkách, kdy jsme se ohřívaly v klubovně, jsme pracovaly převážně s tělem, které bylo připraveno uvolňovat stará traumata. Nyní však už předávám slovo paní Alici…

Alice vypravuje:

„Ráno začalo sněžit. Po dlouhé době nějaké srážky svlažily vyschlou a prašnou zem. Napadlo několik cm sněhu, ale v našem kraji to znamená téměř kalamitu. S naladěným rádiem a zprávami, kde všude jsou bouračky a stojí silnice, jsem vyrazila na statek za koňmi a paní Herzánovou.

Po krátkém seznámení s paní terapeutkou a povídáním, co mě vlastně dovedlo k této terapii, jsem se šla podívat a nacítit koňské osazenstvo statku. Jména koní si již nepamatuji, ale zaujaly mě mé reakce a pocity na určitý typ koně. Dva koně prošli určitým traumatem, ale já jsem z nich měla pocit, že jsou bezpeční, klidní a pohodoví. Moje signalizace zůstala vypnutá. Oba kluci. A mohu jen potvrdit paralelu v mém životě, kdy jsem si vybírala partnery, kteří měli určité charisma jako oba koně, ale pro mě se příliš nehodili, nebyli pro mě „bezpeční”.

Pak jsme s paní Herzánovou vyrazily za Dafné, která byla v boxu. Dafné stále řešila, že ostatní koně jsou pryč a ona v boxu. Hned využila první příležitosti a vyrazila ven alespoň do stáje. Cestou mě málem porazila. Musím přiznat, že jsem si to brala trošku osobně. Pak se mi do boxu za ní již moc nechtělo, zůstala jsem před ním. Dafné kroužila dokola a mě vůbec nevnímala. Když se mě paní Herzánová zeptala, koho mi připomíná, viděla jsem svou mámu. Byla jsem malá a ona mě stejně jako Dafné nechtěla vidět, vnímat a řešila si své problémy. A já zase měla pocit jako malá holčička, že bych moc chtěla, aby tam pro mě byla. Dostala jsem za úkol Dafné povědět svůj příběh, ale moc to nešlo a jen jsem plakala. Trošku se to uvolnilo, a protože bylo dost chladno, šly jsme s paní Herzánovou na čaj, ohřát se do tepla a probrat, co se dělo.

Na další setkání s koňskou terapeutkou jsme Dafné odvedly do ohrady. Tam se opět opakovala situace z boxu, kdy jsem pro ní byla vzduch, neviditelná a nezajímavá. I když jsem se snažila získat její pozornost dobrůtkami, nepomáhalo to.

Opět jsme se šly ohřát do tepla a probrat další věci z mého života. Vyprávěla jsem paní Herzánové, jak mě někdy v noci trápí přívaly energie, se kterou si nevím rady. A ona mi poradila, abych s takovou stejnou energií šla za Dafné. A najednou jsem byla zajímavá, viditelná, byla jsem to já. Dafné si vzala dobrůtky a začala mě oštipovat nohy. Dostala jsem informaci, že se tak chová klisna ke hříběti. Pak mi lízala dlaně svým krásným měkkým růžovým jazykem. Nakonec přiblížila jednu nozdru k mému nosu a chvíli jsme společně dýchaly a daly si pusu. Pak už jsem kývala hlavou a uvolňovala napětí ze mě a z mých problémů. I já jsem se protáhla a cítila jsem krásný pocit plný radosti a vděčnosti k mé čtyřnohé a dvounohé terapeutce…

Ještě jednou děkuji paní Herzánové a Dafné za úžasné dopoledne a pomoc.

Budu se těšit na další setkání, až pro ně nastane opět ten pravý čas.”