GHIA – Global High Intensity Activation
Někdy stačí málo.
Změna plánu. Klapnutí dveří. Věta ve špatnou chvíli.
A systém, který se celý den držel pohromadě, se najednou spustí jako karnevalový orchestr při požáru.
Tělo se napne, dech se zkrátí, myšlenky běží o závod a člověk se najednou cítí jako ta poslední sirka v krabičce, která ví, že se na ni taky dostane.
A to klidně i tehdy, když zvenku vypadá všechno v pořádku.
Dokonce i když to vypadá hezky.
Kdysi dávno – a tím myslím opravdu dávno, ještě dřív než první e-mail – se narodilo miminko.
Bylo jako každý jiný novorozenec: teplé, bezzubé, otevřené světu.
Ale svět nebyl zrovna pozorný.
A tak se to malé tělo, které ještě nemělo slova, rozhodlo, že bude ve střehu. Pro jistotu.
Když má člověk nervovou soustavu v plenkách (obrazně i doslova), připomíná to trochu dráty bez izolace. Každý podnět je jako jiskra. Každý hluk jako výstřel. Každé nepochopení jako malé zemětřesení.
A tak se systém naučí fungovat jinak.
Hbitě. Připraveně. Naplno.
Téhle věci se dnes říká GHIA – Global High Intensity Activation.
Zní to jako jméno luxusní klimatizace, ale jde o něco úplně jiného.
Je to stav, kdy nervová soustava člověka běží v módu „přežít“, i když už dávno není potřeba přežívat.
Lidé s GHIA se často nepoznají podle výrazu ve tváři, ale podle toho, jak se těžce nadechují, když konečně zůstanou sami.
Neumí vypnout. Ne proto, že by nechtěli. Ale protože nikdy nezažili, že to je možné.
Zkuste si představit, že jdete po chodníku, a váš mozek při každém kroku kontroluje, jestli pod vámi není mina. Ne obrazně – doopravdy. Každý rozhovor je potenciální konflikt, každá změna programu možná zrada.
Ne proto, že jste paranoidní. Ale proto, že váš systém je nastavený být o krok napřed.
Protože kdysi, někdy dávno, to bylo potřeba.
A tak běžíte, i když už nikdo nepronásleduje. Hlídáte, i když už není co.
Zamrzlí v běhu.
Když se tohle řekne nahlas, často následuje ticho.
Takové to ticho, ve kterém někdo konečně pochopil, proč celý život nemohl být v klidu.
A pak přijde něco jako smutek. A za ním možná i úleva.
Protože ono se to nedá vypnout jako rozhlas po drátě.
Ale může se to začít proměňovat. Pomalu. Ne snadno. Ale vědomě.
Tělo není hloupé. Jen si potřebuje připomenout, že už je doma.
A že svět už není to, co býval. Že válečný stav skončil.
To miminko, co se kdysi narodilo s dráty bez izolace, je dnes dospělý člověk.
Pořád stejně vnímavý. Možná ještě víc.
Ale už nebojuje se světem každou minutu. Už nemusí.
Naučil se, jak být pozorný bez strachu. Jak cítit hodně – a přesto zůstat sám sebou.
A to se nestalo samo od sebe.
Tohle je výsledek práce na sobě, odvahy a tisíců malých kroků, jak naučit tělo reagovat jinak.
A pak, jednoho dne, se možná stane něco zvláštního:
Sedíte na lavičce. Nic moc se neděje. A vám je prostě dobře.
Jen tak. Bez důvodu.
A to je velká věc.
