- Tematická oblast: kognitivní psychologie (pamáť a svědecké svědectví)
- Kdo, kdy, kde: Elizabeth F. Loftus a John Palmer, University of Washington (USA), 1974.
- Průběh experimentu: Účastníci (rozděleni do více skupin) sledovali krátká videa dopravních nehod. Poté dostali sérii otázek o tom, co viděli – klíčová otázka zněla: „Jakou rychlostí jela auta, když do sebe?“. Místo [] však každá skupina slyšela jiné sloveso: „narazila“ (hit), „srazila“ (collided), „bourala“ (smashed), „ťukla“ (bumped) či „kontaktovala“ (contacted). Loftus zajímalo, zda slovní formulace ovlivní odhadovanou rychlost. Navíc o týden později se účastníků zeptali: „Viděli jste rozbité sklo?“ (Ve skutečnosti ve videu žádné rozbité sklo vidět nebylo.)
- Zjištění: Slovíčko použité v otázce výrazně ovlivnilo paměťové odhady. Skupina dotázaná s dramatickým slovem „bourala“ (smashed) uváděla průměrnou rychlost ~40 mil/h, zatímco skupina s jemnějším slovem „ťukla“ (contacted) ~31 mil/h. Čím silnější konotace slovesa, tím vyšší odhad rychlosti auta. Zásadní bylo i to, že skupina „bourala“ měla také dvakrát vyšší pravděpodobnost falešné vzpomínky na rozbité sklo (které ve filmu nebylo) – 16 lidí z „bourala“ skupiny hlásilo, že viděli střepy, oproti pouze 7 lidem ze skupiny „narazila“. Tento fenomén Loftus nazvala dezinformační efekt – informace obdržená po události (formulace otázky) se integruje do paměti a mění ji. Jinými slovy: paměť není věrný záznam, ale rekonstrukce ovlivněná následnými údaji.
- Význam pro psychologii: Loftus tím revolucionizovala porozumění svědecké paměti. Ukázala, že i drobné změny ve formulaci mohou vést svědka k odlišným vzpomínkám a odpovědím. Tento výzkum měl okamžitý dopad na právní systémy – zpochybnil bezmeznou spolehlivost očitých svědků a vedl k revizi technik policejního výslechu (vyhýbat se návodným otázkám typu „jak rychle jelo auto, když prudce narazilo…“, raději otevřené: „popište nehodu vlastními slovy“). Loftus se stala přední expertkou ve forenzní psychologii, často svědčila u soudu o omylnosti paměti. Její práce též významně přispěla k poznání rekonstruktivní povahy paměti – navázala na klasika Bartletta (1932) a experimentálně to doložila.
- Metodologická omezení: Experiment probíhal v laboratorních podmínkách s videonahrávkou – reálná dopravní nehoda může vyvolat silnější emoce a stres, což paměť zkreslí možná ještě více, nebo naopak upevní některé detaily (tzv. bleskové vzpomínky). Nicméně četné studie skutečných svědků později potvrdily, že i v praxi je lidská paměť velmi nespolehlivá a náchylná k sugesci. Loftus navíc udělala řadu obdobných pokusů (např. o barvě auta, značce semaforu apod.) se stejnými principy a výsledky byly konzistentní.
- Etické aspekty: Minimální problém – videa nehod mohla být mírně znepokojivá, ale šlo o krátké záběry, nikdo nebyl traumatizován. Účastníci netušili přesný účel (aby efekt nebyl ovlivněn očekáváním), ale to je standardní. Po experimentu se jim obvykle odhalil záměr a poučení o křehkosti paměti, což pro ně mohlo být i přínosné.
- Replikovatelnost: Vysoce. Loftus a další výzkumníci opakovali experiment v mnoha variantách (různé scény, různé znění otázek) a dezinformační efekt se robustně ukázal. Existuje ohromné množství literatury potvrzující, že svědecké výpovědi lze zkreslit doplňujícími dotazy, médii, diskusí s ostatními svědky apod.
- Současná aplikace: Výsledky ovlivnily právní procedury – např. zavedení kognitivního interview u policie (které minimalizuje navádění) či instrukce pro práci s pamětí u svědků (říkat jim, že není ostuda nepamatovat si vše, hlavně aby si nevymýšleli). V psychoterapii tato zjištění vedla k větší opatrnosti při tzv. “vybavování potlačených vzpomínek“ – viz též Loftusina práce v 90. letech o falešných vzpomínkách.
- Zajímavosti: Tento experiment patří mezi nejznámější v psychologii vůbec. Loftusová z něj odvozuje známou poučku: “Paměť je jako Wikipedia stránka – můžete si ji sice sám upravit, ale i jiní do ní mohou přispívat.” Za svůj přínos (včetně této studie) získala Loftusová v roce 2021 Cenu Sigmunda Freuda za vědeckou psychologii.
