Tematická oblast: Behaviorismus, terapie (protipodmiňování) 

Kdo, kdy, kde: Mary Cover Jonesová, 1924, Columbia University (USA). 

Průběh experimentu: Jonesová, studentka a přítelkyně Rosalie Raynerové, navázala na studii malého Alberta. Vybrala chlapce Petra (3 roky) s přirozenou extrémní fóbií z bílých chlupatých objektů – bál se králíků, myší, kožichů apod. Použila metodu protipodmiňování: postupně mu během hry a příjemných činností (např. jídla svačiny) přibližovala bílého králíka. Zpočátku byl králík daleko, pak stále blíž, jak si Petr zvykal. Po několika sezeních byl Petr schopen pohladit králíčka bez strachu, zatímco si hrál a jedl – původní strach zmizel. 

Zjištění a význam: Jonesová prokázala, že naučenou fobii lze odstranit systematickým vystavením obávanému podnětu v klidném a pozitivním kontextu – tedy postupným podmiňováním pozitivní reakce (klidu) místo strachu. Tato studie je často označována za první demonstraci behaviorální terapie, konkrétně expozice s pozitivním posílením. Spolu s Watsonovým Albertem tvoří dva póly: jeden ukázal naučení strachu, druhý jeho odnaučení. 

Metodologická omezení, etika, replikovatelnost: Studie měla opět charakter kazuistiky (jedno dítě), ale byla lépe eticky laděná – pomohla odstranit fobii. Metoda protipodmiňování byla úspěšná a v podobných obměnách se mnohokrát potvrdila (tzv. systematická desenzitizace ve 20. století navázala na tentýž princip). Eticky jde o vzorový přístup – postupné znecitlivění namísto šoku. 

Současná aplikace a dopad: Postupy Cover Jonesové jsou rutinně využívány v léčbě dětských i dospělých úzkostí a fobií. Například při odbourávání strachu (zvířata, tma, výšky) se používá postupné vystavování stresoru s uklidňováním, relaxací nebo odměnou – přesně jak to udělala Jonesová. Proto je považována za “matku behaviorální terapie”. 

Zajímavosti: Mary Cover Jonesová uskutečnila svůj slavný pokus jako mladá 27letá vědkyně. Svou kariéru potom zasvětila dalším studiím dětí a dlouhodobě pracovala v oblasti vývojové psychologie. V době, kdy ženy vědky v psychologii nebyly příliš uznávány, se jí dostalo ocenění až později – v roce 1968 obdržela cenu za mimořádný přínos (APA G. Stanley Hall Award). Případ “Petra” se často uvádí v učebnicích jako optimističtější protiváha k ponurému příběhu “Alberta”.