Tematická oblast:

klinická psychologie, psychiatrie (diagnostika duševních nemocí) 

Kdo, kdy, kde:

Psycholog David L. Rosenhan (Stanfordova univerzita) v USA, publikováno v časopise Science roku 1973. 

Průběh experimentu:

Osm zdravých dobrovolníků (včetně samotného Rosenhana) se vydalo do různých psychiatrických léčeben napříč USA. Každý předstíral jediný falešný příznak – tvrdil u vstupního vyšetření, že slyší hlasy, které říkají slova jako „dutý“ či „prázdný“. Na základě toho byli všichni přijati k hospitalizaci s diagnózou schizofrenie. Jakmile byli přijati, přestali jakékoli příznaky předstírat a chovali se zcela normálně, sdělovali personálu, že už hlasy neslyší a cítí se dobře. I přesto je personál držel v léčebnách po různě dlouhou dobu (7 až 52 dní) a propouštěl je pouze s diagnózou „schizofrenie v remisi“. Po celou dobu pseudopacienti zaznamenávali své zážitky. (V druhé části studie Rosenhan informoval jednu nemocnici, že k nim v určitém období pošle pseudopacienta – personál pak nahlásil řadu podezřelých osob, ale ve skutečnosti Rosenhan žádného neposlal.) 

Zjištění:

Žádný z psychiatrů ani personálu neodhalil, že dotyční pacienti ve skutečnosti žádnou psychózou netrpí. Všichni byli diagnostikováni jako duševně nemocní a museli přijmout antipsychotika (která tajně nespolupracující nebrali). Normální chování a historii pacientů personál často interpretoval zkresleně prismatem diagnózy – např. zapsali, že „píše si poznámky“ jako projevy „obsedantního psaní“ apod. Studie dramaticky ukázala nespolehlivost psychiatrických diagnóz té doby a dehumanizující prostředí ústavů (např. personál málo komunikoval s pacienty, ti se cítili bezmocní). Rosenhan uzavřel, že „nedokážeme rozeznat zdravé od nemocných v psychiatrických léčebnách“ a doporučil reformy – více využívat ambulantní péči a zaměřit se na konkrétní problémy namísto vágních nálepek. 

Význam pro psychologii:

Studie se stala přelomovou kritikou psychiatrie. Přispěla k revizi diagnostických kritérií – v roce 1980 vyšel DSM-III s přesnějšími a objektivnějšími definicemi poruch. Podpořila hnutí za deinstitucionalizaci a lidská práva duševně nemocných – poukázala, že nálepka „schizofrenik“ může vést k tomu, že je člověk vnímán spíše jako nemoc než jako osoba. Rosenhanova práce se hojně cituje v učebnicích psychologie jako ukázka vlivu očekávání a prostředí na vnímání. 

Metodologická omezení:

Experiment nebyl klasickým kontrolovaným pokusem, spíše terénní studií. Vzorek 8 lidí je malý. Někteří psychiatři namítali, že ošálení lékařů předstíráním symptomu neznamená neschopnost diagnózy – pokud člověk úmyslně lže o potížích, lékař samozřejmě může uvěřit (podobně jako kdyby někdo falešně tvrdil, že ho bolí břicho, taky by mohl být zbytečně operován). Navíc Rosenhan nikdy nezveřejnil detailní data o svých pseudopacientech; dodatečné pátrání odhalilo jisté nesrovnalosti v jeho popisu alespoň jednoho případu, což vzbudilo debaty, zda některé údaje nezveličil. 

Etické aspekty:

Závažná je decepce vůči nemocnicím a personálu – nebyli informováni, využilo se reálných zdrojů péče. To by dnes etická komise pravděpodobně neschválila. Na druhou stranu, pseudopacienti vstupovali dobrovolně a byli připraveni snášet podmínky (byť některé zážitky – např. nepříjemné prostředí, nutnost brát léky – pro ně byly obtížné). Rosenhan argumentoval, že odhalení systémových chyb ospravedlňuje tuto metodologii. 

Replikovatelnost:

Z etických důvodů nebyl experiment přímo zopakován se stejným postupem. Nicméně následné studie falešných vzpomínek na zneužívání či simulování symptomů také ukazovaly, že diagnózy mohou být ovlivnitelné. Výsledky Rosenhana nepřímo podpořila i změna v psychiatrické praxi – po zavedení přísnějších kritérií se mezi lékaři zvýšila shoda v diagnózách. 

Současná aplikace:

Rosenhanova práce se dodnes cituje v diskusích o diagnostických systémech a k boji proti stigmatizaci duševně nemocných. Přispěla k prosazení reformy psychiatrické péče, k rozmachu komunitních center a ambulantní léčby místo dlouhodobých hospitalizací. 

Zajímavosti:

V reakci na Rosenhana vyzval známý psychiatrické zařízení v jedné nemocnici Rosenhana, ať pošle pseudopacienty, že je určitě odhalí. Po dohodnutém období nemocnice identifikovala několik podezřelých „špionů“ – Rosenhan však žádného neposlal. Tento humorný dodatek ilustruje důsledky studie – personál začal být příliš ostražitý, takže i skutečné pacienty považoval za možné podvodníky. Rosenhanův článek „On being sane in insane places“ se stal jedním z nejcitovanějších v historii a dodnes vyvolává debaty o hranici normality a patologie.