Kdo, kdy, kde: Ibn al-Haytham známý jako Alhazen (965–1040 n. l.), arabský učenec působící v Iráku a Egyptě v období islámského Zlatého věku. Byl matematikem, astronomem a průkopníkem optiky. Své experimenty shrnul v sedmisvazkovém díle Kniha o optice (1021). 

Průběh experimentu: Alhazen jako jeden z prvních aplikoval vědeckou experimentální metodu na studium zrakového vnímání. Prováděl důmyslné pokusy s optikou – například prokazoval, že světlo se šíří přímočaře (pokusy s kamerou obscurou), zkoumal lom a odraz světla pomocí čoček a zrcadel. Zajímal se také o smyslové iluze: vysvětlil např. měsíční iluzi (proč se Měsíc u obzoru zdá větší) a popsal jevy jako dozvuk světla na sítnici. Pravděpodobně také experimentoval s vnímáním u zvířat (přisuzuje se mu traktát o vlivu hudby na duši zvířat). 

Zjištění a význam: Alhazenova práce položila základy psychofyziky a experimentální psychologie. Správně usoudil, že vidění nastává díky světlu vstupujícímu do oka (vyvrátil antickou představu, že oko vysílá paprsky). Zdůraznil, že vjem vzniká v mozku – smyslové informace se v nervové soustavě zpracují, což vysvětluje optické klamy. Jako první kombinoval matematické modely a empirické pokusy k pochopení smyslového vnímání. Moderní historici vědy jej proto nazývají „zakladatelem experimentální psychologie“ a psychofyziky. 

Metodologická omezení: Ačkoli Alhazen používal experimenty, nevyužíval kvantitativní statistické metody (měření prahů aj.), jak je běžné dnes – spoléhal na opakované pozorování a logické úvahy. Jeho poznatky byly na středověk pokrokové, ale mimo arabský svět byly dlouho neznámé (do Evropy se dostaly až latinskými překlady ve 13. stol.). 

Současná aplikace a dopad: Alhazen výrazně ovlivnil následný vývoj optiky a vnímání – inspiroval např. Rogera Bacona a později Keplera. V psychologii je připomínán jako průkopník, který ukázal, že i mentální procesy (vnímání) lze studovat pokusem. Jeho důraz na experiment a vědeckou metodu předjímal postupy moderní psychologie o stovky let. 

Zajímavosti: Kromě zraku Alhazen psal i o hudbě a emocích u zvířat – v traktátu Vliv melodií na duše zvířat zkoumal, jak hudba ovlivňuje chování zvířat, což lze brát jako první krůčky ke komparativní psychologii. Také správně popsal fenomén, který dnes nazýváme setrvačností vnímání (např. světelná stopa po záblesku), a navrhl mechanické analogie k pochopení smyslových procesů. Je pozoruhodné, že mnohé jeho intuice potvrdila až moderní neurověda.