Tematická oblast

Sociální učení, agrese, vývojová psychologie

Kdo, kdy, kde

Albert Bandura, 1961–1963, Stanford University (USA).

Průběh experimentu

Bandura chtěl prokázat, že děti se učí agresi nápodobou modelu (observační učení), nikoli jen vlastní zkušeností. V klasickém pokusu ukázal dětem předškolního věku film, kde dospělý člověk v místnosti plné hraček mlátí velkou nafukovací pannu (Bobo doll) – kopal do ní, bil ji kladivem a pokřikoval “Bum! Dej mu do nosu!”. Existovaly tři verze: v jedné byl model za agresi odměněn (pochválen, dostal cukrovinku), v druhé potrestán (vynadáno, plácnuto novinami), ve třetí bez následků. Poté si každé dítě mohlo samo hrát v místnosti s hračkami, mezi nimiž byl i Bobo panák a další předměty. Bandura tajně pozoroval, kolik imitativních agresivních činů dítě provede (stejné údery a výroky jako vidělo).

Zjištění a význam

Děti, které viděly beztrestný nebo odměněný model, napodobily mnoho agresivních akcí – mlátily Bobo panáka podobně jako dospělý. Děti, které viděly potrestání modelu, projevily znatelně méně agresí. Když je však experimentátor vyzval “ukaž, co viděls” a nabídl odměnu za napodobení, ukázalo se, že i tyto děti si násilné chování pamatovaly – jen ho samy spontánně méně předváděly. Chlapci byli agresivnější než dívky, ale u obou se projevil silný vliv modelu. Bandura z toho vyvodil, že se děti učí sociálnímu chování pozorováním – tzv. sociální učení. Zavedl pojem vicarious reinforcement/punishment – zážitek odměny/trestu modelu zprostředkovaně ovlivní, zda pozorovatel chování převezme. Tento experiment doložil, že agresivita může být naučená imitací (podobně jako jiné chování).

Metodologická omezení, etika, replikovatelnost

Experiment byl poměrně realistický (dítě vidělo skutečnou scénu nebo video a pak mělo reálné hračky). Kritici poukazovali, že mlácení nafukovací panny není totéž co reálná agrese – spíše hravost. Nicméně podobné výsledky se potvrdily v řadě variací (např. i s loutkami, kreslenými modely apod.) a staly se základem teorie sociálního učení. Eticky bylo sporné vystavit děti modelu násilí – krátkodobě to v nich vyvolalo agresivní hru. Dlouhodobé následky však nebyly (děti byly debriefovány a agrese odezněla).

Současná aplikace a dopad

Bandurův výzkum velmi ovlivnil debatu o vlivu médií na děti. Poukazuje na riziko, že děti napodobují násilí viděné v televizi či hrách, zvlášť pokud chybí následky. Jeho poznatky se využily v pozitivním smyslu v modelování terapie – např. ukázat bázlivému dítěti vrstevníka, který se nebojí (pozitivní model), pomáhá překonat strach. Bandura také rozvinul teorii self-efficacy (sebeúčinnosti) – víru ve vlastní schopnosti –, která z observačního učení vychází (vidím model podobný mně uspět, uvěřím, že to dokážu taky).

Zajímavosti

“Bobo doll experiment” je jedním z nejznámějších videí v psychologii – ukázky mlátících dětí a panáků Bobo se promítají studentům již desítky let. Bandura za svůj přínos získal v roce 2016 Prezidentskou medaili vědy. Jeho práce byly i reakcí na behaviorismus – ukázal, že zprostředkované (vicarious) učení je důležité, čímž integroval kognitivní prvky (vnímané důsledky, očekávání) do teorie učení.