V první řadě bych se ráda čtenářům omluvila, že je trochu balamutím, když nazvu článek způsobem slibujícím jasné vysvětlení. Ale jak jinak nalákat zvědavou mysl, jejíž touhou je získat jasnou a rychlou odpověď? Lstí samozřejmě :). Takže o čem to tedy bude? Bude to vlastně o nošení batohů. Ano, čtete správně…

Představte si, že vás něco trápí. Vaší přirozenou potřebou tedy bude, aby vás to netrápilo. A tak podniknete kroky k tomu, abyste tuto potřebu vyslyšeli a mohli zase žít svůj bezstarostný život. Zní to jednoduše, že?

Ale ruku na srdce. Kdy jste se v poslední době měli čas vůbec zastavit a zjistit, jestli vás něco trápí? A když už jste nějaké trápení zaznamenali (což se pravděpodobně stalo až potom, co se ozvalo více než hlasitě), řekli jste si, že se ho chcete zbavit? 

Nejspíš jste s ním chodili nějaký ten pátek po světě, než část z vás seznala, že už „je to vážný“ (a ta druhá část se s tím smířila natolik, že zapomněla na život bez trápení). A i po fázi „je to vážný“ jste dál nesli svá trápení (trápení mají tu nehezkou vlastnost, že se množí) na zádech jako těžký batoh, než vám sousedka nebo kamarád doporučili, ať už si s tím batohem „někam zajdete“. 

Batoh už mezitím ztěžkl natolik, že jste se skoro báli, že s ním už „nikam nedojdete“ (stejně tedy ani nevíte, kam byste šli…) a ještě vám tam třeba vynadají, co jim to tam taháte. Navíc těch peněz, co to stojí. Místo toho si člověk může třeba něco hezkého koupit. Tak jdete a něco si koupíte a ono to pomůže. Na den, dva… 

Ale pak se podíváte do zrcadla, a i když máte nový kabát, tak máte stále ten batoh na zádech, který je už tak strašně těžký…

Tak co, poznáváte to? Věřím, že alespoň některou z částí tohoto příběhu zažil každý z nás. A některé z nás život dovedl až k závěrečné fázi vyhledání pomoci. 

Kraniosakrální biodynamika je jednou z mnoha metod, která dokáže člověku pomoci od těžkého batohu, navíc v něm ale posiluje tu první část příběhu, kdy si včas uvědomíte, že máte batoh a že batoh není součástí vašeho těla a dá se kdykoliv sundat. 

Co se tedy během terapie děje? Kraniosakrální biodynamické ošetření má své hranice, ale není nikde dané, jak přesně by to mělo vypadat. Ale jak to tak bývá, zvědavá mysl potřebuje vědět hlavně to, jak to vypadá :). 

Tak tedy, probíhá to většinou tak, že klient přijde k terapeutovi, může, nebo nemusí si s ním chvíli prohlížet batoh, se kterým přišel, a pak si (i s tím batohem) lehne oblečen na lehátko. Terapeut ho může přikrýt dekou, ujistí se, že je mu vše pohodlné, a usadí se do neutrálního klidového stavu. 

V tomto stavu jde hlavně o to, aby terapeut zcela zapomněl na klientův batoh nebo o něm alespoň přestal přemýšlet. Naopak se orientuje k naprosté důvěře k tomu, že klient někde hluboko v sobě přesně ví, co má se svým batohem dělat. Tato moudrost je uložena někde v těle a terapeut pomocí velmi lehkých doteků pomáhá klientovi se na ni rozpomenout. 

Je-li to už dávno, co se klient k této moudrosti obracel, trvá to trochu déle a je potřeba se jako v pohádkách dostat přes několikero hor, několikero řek a občas si třeba i zabojovat s drakem. 

Dobrý terapeut už má mnoho zkušeností s takto náročnými túrami, sám si se svými vlastními batohy prošel přinejmenším Himaláje, draků se nebojí a je si vědom, že mohou mít vícero hlav. Také ale ví, že zkušenosti jsou nepředatelné, proto na klienta nespěchá, jen aktivně naslouchá moudrosti jeho těla a potřebuje-li klient před výšlapem nejdříve nabrat sílu, respektuje to. 

Klient tak může během ošetření usnout (je to ale jen zdánlivý spánek, při kterém probíhá hluboké nabírání sil – tzv. zdrojování), může cítit v těle brnění, chlad, horkost, tlak nebo mu v hlavě poletují myšlenky jako listí ve větru.

Výhodou práce s tělem je, že má paměť. I mysl disponuje pamětí, ale průběžně jí vymazává, aby se nepřehltila. Tělo oproti tomu ukládá, a proto se skrze něj můžeme dostat až do velmi raných zážitků spojených například s porodem nebo i prenatálním stavem. Ano, už i tam si můžeme vytvářet batůžky, které pak neseme životem a do kterých si přidáváme další zátěže. Protože kdo na výletě nese vždy nejvíce věcí? No přeci ten, kdo má batoh :). 

Cílem kraniosakrální biodynamiky tedy není sundat klientovi batoh, zvážit ho, měnit délku popruhů, aby se lépe nesl, nebo se ho dokonce pokoušet vysypávat do odpadkového koše v ordinaci. Cílem je být přítomný, tichý a pozorný ke každému projevu naší zdravé vůle žít bez batohu a v lehkosti. Život totiž může být jako výlet a je už na nás, co všechno potáhneme s sebou.

Bára, terapeutka Equita Therapy, z. s.