• Tematická oblast: sociální psychologie (prosocialní chování, vliv situace na jednání)

• Kdo, kdy, kde: John Darley a Daniel Batson, Princetonská univerzita (USA), 1973.

• Průběh experimentu: Studie inspirovaná biblickým podobenstvím o milosrdném Samaritánovi zkoumala, proč lidé v nouzi někdy nedostanou pomoc. Seminářští studenti teologie byli požádáni, aby na druhé straně kampusu pronesli krátkou řeč. Polovina měla hovořit právě o příběhu Dobrého Samaritána (morální imperativ pomáhat), druhá polovina o neutrálním tématu. Navíc byli náhodně rozděleni do tří skupin s různým časovým tlakem: jedna skupina byla instruována, že velmi spěchají (už měli zpoždění), druhá, že mají tak akorát čas, a třetí, že mají dost času (nemusí spěchat). Po cestě na místo řeči procházeli všichni úzkou uličkou, kde na zemi ležela zjevně indisponovaná osoba (herec) sténající a potřebující pomoc. Výzkumníci sledovali, kolik lidí se zastaví a pomůže.

• Zjištění: Nejsilnějším faktorem ovlivňujícím pomoc bylo právě to, jak moc lidé spěchali. V podmínce „velmi spěchá“ zastavila pomoci jen malá část studentů (cca 10 %), zatímco v podmínce „nespěchá“ pomohla výrazná většina (cca 63 %). Téměř nikdo ze spěchajících se nezastavil u zraněného. Téma proslovu (Samaritán vs. jiné) nemělo v původní analýze významný efekt – studenti mluvící o milosrdenství nebyli o nic ochotnější pomoci než ti s neutrálním tématem. (Pozdější re-analýza dat naznačila možná malý vliv tématu, ale minimální). Osobnostní charakteristiky či míra zbožnosti studentů nehrály roli. Výsledek tedy demonstroval, že i morální a soucitní lidé mohou selhat pomoci, pokud je situace (časový tlak) od toho odradí.

• Význam pro psychologii: Tento experiment výmluvně ukázal sílu situačních vlivů na prosociální chování. Podpořil obecný závěr sociální psychologie, že okolnosti a kontext často převáží nad individuálními hodnotami či vlastnostmi. Ve spojení s dřívějšími studiemi (efekt přihlížejícího Latané a Darley, 1968) pomohl vysvětlit, proč někdy v nouzi nikdo nezasáhne (Kitty Genovese případ). Je také ilustrací fenoménu „kognitivní zaneprázdněnosti“ – když je člověk zabraný do své agendy (např. stres z toho, že přijde pozdě), může úplně přehlédnout i očividnou událost.

• Metodologická omezení: Vzorek tvořili studenti teologie – specifická skupina, u které by se naopak dalo čekat nadprůměrně altruistické chování. Přesto situace jejich reakce potlačila. To naznačuje, že u obecné populace by efekt mohl být ještě výraznější. Počet účastníků nebyl velký (několik desítek), ale i tak výsledky dosáhly statistické významnosti.

• Etické aspekty: U účastníků došlo k decepci – nevěděli, že skutečným účelem je testovat jejich pomoc, a herec předstíral nouzi. Mohlo to vyvolat pocit viny nebo rozrušení, zejména u těch, kdo nepomohli a posléze se dozvěděli o skutečném záměru. Autoři však situaci volili opatrně: „zraněný“ nebyl krvavý či extrémně vážný, spíše vypadal slabě a potřeboval vstát. Navíc účastníkům dodatečně vysvětlili podstatu experimentu (debriefing), aby předešli dlouhodobé újmě.

• Replikovatelnost: V různých obměnách se účinek časového tlaku na altruismus potvrdil i jinde. Podobné studie i reálné observační výzkumy ukazují, že lidé jsou méně ochotní zastavit a pomoci, když spěchají nebo jsou myšlenkami zaměstnáni.

• Současná aplikace: Poznatky se uplatňují v propagaci dobrovolnictví a pomoci – např. kampaně zdůrazňují „najděte si čas pomoci druhým“. V krizových situacích (nehody) se ví, že je třeba adresně vyzvat konkrétního svědka, protože jinak spěchající lidé snadno situaci ignorují. Experiment také přispěl k výuce morální psychologie – zdůrazňuje, že dávání pozor na potřeby druhých vyžaduje zpomalení v našem uspěchaném životě.

• Zajímavosti: Jde o ironický paradox – studenti chystající se kázat o milosrdenství sami milosrdenství neprojevili, pokud byli ve stresu z času. Experiment se tak stal apokryfním varováním pro duchovní: znalost morálních principů nezaručuje morální jednání v praxi. Tato studie bývá řazena mezi klasické ilustrace tzv. „fundamentální atribuční chyby“ – tendence přeceňovat osobnost a podceňovat situaci při vysvětlování chování druhých.