Vzpomínám si, že asi úplně poprvé jsem slyšela o kraniosakrální terapii od mé lektorky jógy. Popisovala svou vlastní zkušenost s terapií, což bylo zajímavé, ale nic moc to se mnou nedělalo do té doby, než se z toku řeči vynořilo pár slov, která si pamatuju doteď: „… no a pak se tam uvolníš tak hluboce, že se můžeš dostat až k vlastnímu porodu“. Ta věta mnou projela jako blesk a já jsem cítila, že se někde hluboce toužím rozpomenout na svůj vlastní porod.

Vůbec jsem tehdy netušila proč, ale postupem času, kdy jsem během svého vzdělávání v této oblasti procházela různými fázemi rozpomínáními, mi vše začalo dávat hluboký smysl. Ty momenty v životě, kdy jsem jakoby nemohla dál a které mě omezovaly v cestě za svou realizací, se najednou začaly projasňovat. Přestala jsem je vidět jako má selhání, ale pochopila jsem, že jsou to jen nějaké opakující se vzorce chování, které vznikly ve chvíli, kdy jsem s tím nemohla nic dělat. A díky tomuto pochopení jsem se mohla krůček po krůčku přiblížit i k odpuštění sama sobě i všem, co tenkrát byli u toho, když jsem přišla na svět.

Abych byla konkrétnější, vypůjčím si s dovolením příběh jednoho statečného muže, kterého jsem během své terapeutické praxe poznala. Je jedním z mnoha, u kterých se příběh toho, jak se narodil, propsal hluboce do téměř všeho, co zažíval. V rámci zachování diskrétnosti pozměňuji jeho jméno i profesi.

…………..

Petra jsem potkala na výcviku kraniosakrální terapie, kde jsem dělala asistentku. Byl velmi aktivní, s každým se kontaktoval, i když v obličeji působil trochu unaveně. Každé ráno a večer dělal hodinovou jógovou praxi, držel několikadenní půsty, ve své profesi uměleckého truhláře byl pro svou důslednost a pracovitost velmi žádaný.

Jen v osobním životě mu to moc neklapalo. Z rozvedeného manželství měl dvě dospělé děti a v poslední době spíše přecházel ze vztahu do vztahu. Dle svých slov se v každém vztahu velmi snažil, aby ženě porozuměl. „Fakt na tom makal”“, ale pak se to vždycky někde „zaseklo“.

Během výcviku jsem ho jednou našla, jak sedí nezvykle v povzdálí skupiny. Na výcviku byl se svou nynější přítelkyní, se kterou si velmi rozuměl, ale která si zrovna procházela svým hlubokým procesem, u kterého chtěla být podporována někým jiným než Petrem. Petr se cítil bezmocný, že jí nemůže pomoci. Nevěděl, co má dělat, když nemůže aktivně pomáhat svým nejbližším.

Nabídla jsem mu, že si může odpočinout, mohu mu dát kraniosakrální ošetření, o jeho přítelkyni je postaráno. Souhlasil tedy a lehl si na lehátko. Znovu jsem ho pobídla, ať si dovolí nedělat nic. To ho velmi udivilo, skoro až vyděsilo. „Já neumím nedělat nic, kdo nic nedělá, je lempl, já musím makat!“ vyrazil ze sebe. Pochopila jsem, že „nedělat nic“ je pro něj spouštěč a zvolila jiná slova, kterými bych ho pobídla k soustředění se na sebe, což nakonec zabralo a Petr na chvíli i usnul.

Po ošetření se zdál znovu trochu rozrušený a řekl mi, že tedy zkusil to „nic“ a rázem měl pocit, že je mrtvý. Trvalo to jen chvilku, ale bylo to velmi sugestivní a děsivé. Už jsem trochu tušila, odkud vítr vane, a zeptala se ho, jestli ví, jak probíhal jeho porod. „Prý to bylo dlouhé, máma mě málem nevytlačila. Pak mě vyvolávali a nakonec to trvalo skoro dva dny. Nějak jsem se tam zasek a všichni museli hodně makat, aby mě dostali ven.“

Zeptala jsem se Petra, co pro něj znamená „hodně makat“. Odpověděl mi, že je to takové puzení, díky kterému může přežít. A tam byl klíč k Petrově nemožnosti jít do klidu a nedělat nic. Během svého porodu musel on i jeho okolí „hodně makat“, jinak by se „zasekl“. Jinými slovy – jinak by zemřel.

Takto silný vzorec se v jeho systému během porodu utvořil a provázel ho celým životem. Petr musel „hodně makat“, jinak by zemřel. Makal tedy na sobě, na vztazích, v práci, ale jakmile někde jenom trochu povolil, „zaseklo“ se to. Ještě jsme si o tom chvíli povídali. Pro Petra to bylo tak silně zakořeněno, že to nebyl schopen vidět hned a potřeboval trochu víc času.

Druhý den za mnou přišel a rozplakal se. Řekl mi, že sice ještě moc nechápe, co se stalo, ale cítí, jako kdyby mu spadl obrovský balvan ze zad.

…………..

Na tomto příběhu jsem chtěla ukázat, že se není potřeba hluboce a detailně nořit do vzpomínek, znovu prožívat bolestné momenty a hledat viníky a oběti. Často stačí jen uvidět tu stokrát vyšlapanou cestu, kterou chodíme stále dokola. A když už ji jednou vidíme, znamená to, že jsme schopni uvidět i jiné.

autorkou článku je naše terapeutka MgA. Barbora Takáčová