Bára Švarcová je naše terapeutka kraniosakrální biodynamiky, metody s pro mnohé z nás velmi tajemným názvem. Bára dokáže na svých sezeních vytvořit prostor klidu, ticha a bezpodmínečného přijetí. Věří, že teprve pak, když se necítíme hodnoceni nebo opravováni, jsme schopni se uvolnit a napojit na své vnitřní vedení. S Bárou jsme si povídaly o tom, jak se k práci terapeuta vůbec dostala a co všechno to obnáší. 

Báro, můžete nám na úvod přiblížit, jak jste se vlastně dostala k práci terapeuta? Kudy vedla vaše cesta?

Dalo by se říci, že si mě ta práce vlastně našla. Mám vystudovanou filmovou školu, ale ještě za studií jsem měla dvě děti, po nichž záhy přišlo i třetí. Období to bylo krásné, ale opravdu hodně náročné. Byla jsem velmi unavená a vyčerpaná. Došlo to tak daleko, že se u mě projevila environmentální úzkost. Měla jsem i fyzické potíže, částečně plynoucí z péče o tři děti. Do toho jsem studovala ještě homeopatii, která byla také velmi náročná. Především z pohledu „cpaní si“ dalších vědomostí do hlavy. 

A pak jsem jednou dostala ohromný zánět dutin – doslova jsem měla plnou hlavu NĚČEHO. Tak jsem si řekla stop. Musím něco změnit, začít něco dělat rukama. Tehdy jsem narazila na kraniosakrální terapii. Aniž bych to vyzkoušela, rovnou jsem se přihlásila na výcvik :-). A zjistila jsem, že je to přesně to, co jsem nejvíce potřebovala. Úplně to změnilo můj život.

Báro, co se skrývá za tím zvláštním názvem kraniosakrální biodynamika?

Pro mě je to neinvazivní metoda, která vlastně nemá dopředu daná očekávání, jak by se člověk měl uzdravit, a nestanovuje ani diagnózy. To se mi na ní moc líbí. Znamená to, že ke mně přijde člověk a já vlastně vůbec nepotřebuji vědět, co má za problém. Nemusí mi nic říkat, dochází k porozumění na hlubší úrovni vědomí.

Ale nepředstavujte si pod tím nějakou ezo metodu. Je to celkem ověřitelná věc, která pracuje s tím, že tělo v určitém rytmu dýchá. Je to ještě hlubší dech než ten, který běžně vnímáme. Přišel na něj už ve 30. letech minulého století osteopat Dr. William Garner Sutherland.

A my, kraniosakrální terapeuté, se vlastně ladíme na tuto primární respiraci. Ta má, úplně ve zkratce, 40vteřinový nádech a 40vteřinový výdech, při němž se hýbou i kosti a roztahuje se a stahuje mozkomíšní mok. Ostatně proto se tak ta metoda – bohužel dost nešťastně – jmenuje kraniosakrální biodynamika. Je to odvozené z latinských názvů kosti lebeční (cranio) a křížové (sacrum). 

My terapeuti jsme schopni se naladit na tento rytmus a on nám sám ukáže, kde je narušený. Pohyb často není symetrický, je odchýlený od středu atd. A tam my už, velmi zjednodušeně řečeno, poznáváme, kde jsou nějaké vzorce, kde se něco „zaseklo“. A pak pracujeme s tím, aby se to uvolnilo. Aby se v těle uvolnily různé „zašmodrchance“ a tím se obnovil přirozený rytmus tělních tekutin a na to navázaných dalších fyziologických procesů. 

Zároveň si ale o těch „zašmodrchancích“ nic nemyslíme, jen je rozpoznáváme a dáváme jim prostor, aby vyvstaly. Tím se náš systém uzdravuje. Takže pokud mu dáme prostor, začne hned pracovat. 

Já se vlastně snažím ve své praxi co nejméně překážet. Nic si nemyslet, nenálepkovat, nehodnotit, nesnažit se o něco. Jen nechávám prostor klientovi. Často už jen toto bývá pro klienty velmi nový a blahodárný pocit – nikdo po nich nic nechce, nikdo je nehodnotí, mohou být těmi, kým opravdu jsou – a díky tomu se jim i velmi ulevuje.

K tomu, abyste s klienty takto mohli pracovat, potřebujete hodně pracovat na sobě. Já sama jsem kraniosakrální biodynamiku studovala 2 roky, další 2 dělám na výcvicích asistentku a stále se mám co učit. Je to podobné jako u psychoterapie. Musíte mít zpracovány své osobní věci, abyste mohli být nápomocni klientům.

Vím o vás, že pracujete i s velmi malými dětmi, někdy i novorozeňátky. S čím se na vás nejvíce rodiče dětí obracejí?

Jsou to především problémy související s porodem. Porod je intenzivní zážitek pro maminku i pro dítě. Ale příroda to zařídila tak, aby to oba dva, když jde všechno dobře, velmi posílilo. 

Nicméně se často stane, že se během porodu udá něco, a může se to zdát jako úplná maličkost, co způsobí, že se matka a dítě dostanou za hranici stresu, kterou jsou schopni okamžitě zpracovat. Něčeho bylo třeba moc, něco bylo moc rychle a miminko, a velmi často i maminka, se stáhne. Protože fungují jako spojené nádoby…

A pak vznikne blokáda, většinou emoční, která se postupně přemění v blokádu fyzickou. Často jsou to stažení zádových svalů, potíže s trávením, potíže s kojením… A dál se na to nabalují další věci.

Takže my to pak zpětně uvolňujeme, povídáme si o porodu, a když se uvolní maminka, uvolní se většinou i to miminko. Často je to navíc velmi rychlé, až jsou maminky samy překvapeny. U malých dětí stačí fakt maličko. Jak jsou ještě nepopsanými listy papíru, nemají na sobě žádnou zátěž, tak to jde velice rychle. 

Ale často řeším právě maminky, kde už je to těžší a trvá to i delší čas.

A jak je to u starších dětí?

Mám takovou zkušenost, že pokud mají děti do 12 let nějaký problém, tak to velmi souvisí s jeho rodiči. Takže se mi často stane, že si popovídám a ošetřím nejprve rodiče, a dítě už pak nepřijde, protože to povolilo u rodiče. 

Ale bohužel v tuto dobu začínají trpět úzkostmi i děti v nízkém věku, takže tam už pracujeme velmi podobně jako u dospělých. Často to souvisí se stresem, s tlakem okolí. U dětí pak velmi záleží na rodičích. Pokud mám třeba dítě, u kterého jsme něco povolili, potřebuji, aby to povolilo i u rodiče. Pokud bude rodič ve stresu, přebere to často i dítě. Takže je potřeba změnit celý rytmus – tolik netlačit, protože výkon není vše.

Každopádně u dětí do 12 let stačí opravdu pár návštěv. Jejich samoozdravný mechanismus totiž ještě stále funguje skvěle. Takže když si rozvzpomenou, jak jít do uvolnění a své přirozenosti, tak si to pak většinou drží.

A se kterými tématy pomáháte dospělým? S čím za vámi chodí?

Dospělí za mnou dost často chodí s úzkostmi, vyhořením, nespecifikovatelnou nespokojeností v životě nebo nějakými chronickými obtížemi. Jsou to psychické a emocionální záležitosti. S fyzickými záležitostmi za mnou chodí méně, ale když už přijdou, většinou zjistíme, že je problém stejně někde hlouběji.

Co vás na této práci nejvíce baví a naplňuje?

Baví mě na tom ta pestrost, to, že je to pokaždé jiné. A baví mě setkávání s lidmi na nehodnotící úrovni, protože když lidé zjistí, že mohou, začnou z nich opadávat masky, roztají a já je vidím takové, jací opravdu jsou. Jako bych viděla jejich esenci a to je pro mě opravdu velmi naplňující. Takový kontakt je pak pro mě velkým darem.

A musím říct, že je jen málo metod, kdy se člověk může dostat do napojení sama na sebe, které je už samo o sobě strašně léčivé a zdrojující. A třeba si to jenom vyzkoušet, třeba jen jednou, opravdu stojí za to.

Čerpáte energii i odjinud? Jak si dobíjíte baterky? 

Čerpám hlavně z přírody. Potřebuji vesnici, bahno a les, srnky na zahradě. To je moje :-). Když jsem bydlela ve městě, tak jsem takovou kapacitu neměla. Teď mám pocit, že čím víc jsem v přírodě, tím víc můžu pracovat s lidmi.  

Báro, moc vám děkuji za rozhovor. Přijímáte nyní nové klienty?

Ano, lidé se ke mně mohou objednat přímo zde na webu. Třeba na mém profilu kliknutím na tlačítko objednat se.