Tematická oblast: Sociální psychologie, vliv situace na chování, deindividuace

Kdo, kdy, kde: Philip Zimbardo a kol., srpen 1971, Stanford University (USA).

Průběh experimentu: Zimbardo vytvořil simulovanou věznici v suterénu katedry psychologie. Vybral 24 mentálně zdravých dobrovolníků (studenty) a náhodně je rozdělil na “vězně” a “dozorce”. Vězni dostali vězeňské uniformy a čísla místo jmen; dozorci khaki uniformy, pendreky a zrcadlové brýle (znemožňující oční kontakt). Experiment měl trvat 14 dní. Zimbardo se sám ujal role superintendanta (ředitele věznice). Cílem bylo sledovat, jak se lidé vžijí do přidělených rolí a jak to ovlivní jejich chování. Zpočátku byl klid, ale brzy dozorci začali šikanovat vězně: budili je v noci na počty, nutili dělat kliky, ponižovali je (např. čistit záchod holýma rukama), upírali jim deky, zaváděli svévolné tresty. Vězni se první dny bouřili (jedna vzpoura, kterou dozorci potlačili hasicím přístrojem), pak u nich nastoupila apatická pasivita a úzkost. Někteří dostali psychosomatické potíže nebo zhroucení – během pouhých 6 dnů muselo být 5 z 12 vězňů pro extrémní stres propuštěno. Situace se vymkla natolik, že experiment byl po 6 dnech předčasně ukončen, když externí pozorovatelka (Zimbardova kolegyně) poukázala na neetičnost a nebezpečnost pokračování.

Zjištění a význam: Experiment ilustroval sílu sociálních rolí a prostředí: “dobří” lidé se v rámci zlé situace mohou chovat zle. Dozorci (z nichž třetina se chovala vyloženě krutě) nebyli předem agresivní, ale uniforma, moc a anonymita (deindividuace) je vedly k sadistickým činům. Vězni se cítili bezmocní a degradovaní – ztráta identity a kontrolovaná rutina vedla k pasivitě a stresu, podobně jako u skutečných vězňů. Zimbardo vyvodil, že situace může mít větší vliv než osobnost – tzv. Luciferův efekt (normální lidé dělají ďábelské věci v daném kontextu). Studie se stala slavnou demonstrací toho, jak prostředí věznice může plodit násilí a nelidskost.
Metodologická omezení, etika, replikovatelnost: Eticky je experiment mimořádně problematický – účastníci utrpěli psychickou újmu, navíc Zimbardo jako vedoucí neudržel objektivitu a situaci nezastavil včas. Dnes je to varovný případ, co ve výzkumu nepřipustit. Metodologicky byl nekontrolovaný (žádná jasná měření, Zimbardo i dozorci improvizovali) a neopakovatelný. Kritici (např. Thibault Le Texier) dokonce tvrdí, že dozorci byli Zimbardem instruováni hrát drsnost, čímž by se znehodnotila spontánnost chování. V roce 2002 pokusili britští psychologové o etičtější repliku (BBC Prison Study) – výsledky byly odlišné (vězni se semkli a dozorci nepřijali jednotnou roli), což zpochybňuje univerzalitu závěrů.

Současná aplikace a dopad: Zimbardův experiment i přes kontroverze ovlivnil vězeňské reformy – poukazuje na nutnost dohledu nad mocí dozorců, výcvik empatie apod. Je citován v souvislosti se skandály typu týrání vězňů v Abú Ghrajb – Zimbardo sám v kauze vystupoval jako znalec a vysvětloval, že špatný systém (nekontrolovaná moc, stresové prostředí) může vést jinak normální lidi k zvěrstvům. V psychologii práce se důraz klade na situační faktory ovlivňující chování zaměstnanců (firemní kultura, uniformy, hierarchie).
Zajímavosti: Zimbardo se později proslavil popularizací psychologie (např. moderoval v 90. letech TV seriál Discovering Psychology). Jeho snoubenka Christina Maslach byla ta, která přišla do improvizované věznice a zděsila se – “Jak můžeš nechat studenty takhle trpět?!” – načež Zimbardo experiment ukončil a oženil se s ní. Zimbardo experiment označil za démon, kterého vypustil z láhve, a v knize The Lucifer Effect (2007) se snaží zpracovat, jak situace rodí zlo.