Většina z nás dospěláků si pamatuje ten čas před přijímačkami, kdy se člověku zdálo, že od těch pár testů závisí celý vesmír. Naše děti to dnes prožívají podobně, možná dokonce ještě víc. Doba je rychlá, plná očekávání, a tlak na mladé je často až neuvěřitelný. Člověk by řekl, že by si děti měly hlavně hrát, ale namísto toho sedí nad učebnicemi, zírají do papírů a snaží se zapamatovat vzorečky, slovíčka a dějepisné letopočty .
A tady někde to začíná.
Úzkosti. Deprese. Strach, který se dokáže nenápadně vplížit do každé volné chvilky a usadit se tam, kde by mělo být bezpečí.
Někteří rodiče sledují své děti a říkají si: „Ale co se děje? Vždyť my jsme to taky zvládli…“ Jenže každé dítě je originál, a co je pro jednoho v pohodě, druhého může zasáhnout jako lavina. A lavina emocí může přijít na každého, kdo nemá dostatek opory, trpělivosti a porozumění.
Právě tady může pomoci terapie. Ne proto, že by to byla nějaká „záchranná brzda“ až na poslední chvíli, ale proto, že dokáže dítěti ukázat cestu zpátky k rovnováze. Dětem, které jsou v obrovském napětí, může terapie přinést pocit, že jsou v pořádku, že na všechno nemusí být samy, že jejich strachy a úzkosti jsou přirozené – a hlavně, že se dají zvládnout.
V rámci terapeutické podpory si děti mohou vyzkoušet různé techniky, jak se uvolnit a zklidnit (dýchání, vizualizace nebo i jen obyčejný rozhovor o tom, co je trápí).
A co je na tom nejlepší? Když přijde chvíle přijímaček, děti zjistí, že to, co jim jinak svazuje ruce a brání jasnému myšlení, je o kousek menší, o něco mírnější. Namísto strachu z neznámého se mohou zaměřit na své znalosti a cítit podporu, kterou si předem vybudovaly.
Možná ne každý z nás dokáže dětem rozumět ve všem, co právě prožívají. Ale o jedno se můžeme vždycky pokusit – být tam pro ně, naslouchat jim, a když je třeba, nabídnout jim pomocnou ruku. Terapeutická pomoc není jenom pro chvíle, kdy je „už opravdu zle,“ ale pro každý moment, kdy děti potřebují najít klid a být si jisté, že zvládnou všechno, co je čeká.
