Tematická oblast

Kognitivní neurověda (neuroplasticita, prostorová paměť) 

Kdo, kdy, kde

Eleanor Maguire a kolegové, University College London (UK), publikováno 2000 v PNAS. 

Průběh experimentu

Výzkumníci využili MRI mozku k porovnání struktury hippocampu u dvou skupin lidí: zkušených londýnských taxikářů (kterí absolvovali náročný výcvik „The Knowledge“ – memorování 25 tisíc ulic a tras) a kontrolní skupiny lidí stejného věku, kteří nebyli řidiči taxi. Předpoklad: pokud intenzivní navigační praxe rozvíjí mozkové struktury prostorové paměti, mohla by se projevit změnou velikosti hippocampu (oblast mozku klíčová pro prostorovou orientaci a paměťové mapy). Dále zjišťovali, zda délka praxe taxikáře koreluje s těmito mozkovými změnami. 

Zjištění

Posteriorní (zadní) část hippocampu byla u taxikářů významně větší objemově než u kontrol. Naopak přední část hippocampu měli taxikáři o něco menší než kontroly – což naznačuje redistribuci šedé hmoty v rámci této struktury (mozek může růst v jedné části na úkor druhé). Co víc, čím déle dotyčný jezdil jako taxikář, tím větší měl zadní hippocampus – korelace s počtem let praxe byla pozitivní. Tato strukturální změna mozku u dospělých jedinců byla jedním z prvních důkazů neuroplasticity v dospělosti v reakci na konkrétní zkušenost. Výsledky naznačují, že intenzivní trénink navigace skutečně fyzicky „přetváří“ mozek, posiluje neuronální sítě v hippocampu potřebné k prostorové orientaci. 

Význam pro psychologii

Studie byla průlomová v dokládání neuroplasticity – vyvracela staré dogma, že mozek dospělého už se zásadně nemění. Maguire ukázala, že učící se lidský mozek se adaptuje strukturálně podobně jako u experimentů na zvířatech. Konkrétně šlo o slavný příklad, jak cvičení paměti (navigační) může zvětšit mozkovou oblast pro paměť – popularizováno titulky typu „Navigace rozvíjí mozek“. Pro psychologie paměti to znamenalo důkaz, že kognitivní zkušenosti zanechávají měřitelné stopy v mozkové anatomii. Studium londýnských taxikářů se stalo klasikou v učebnicích – často se uvádí ilustrativně, že “hippocampus zkušeného taxikáře je jako sval – cvičením narostl”. 

Metodologická omezení

Jelikož to byla korelační studie, nabízí se otázka: co když lidé s přirozeně větším hippocampem se spíše stanou taxikáři? Autoři se tomu bránili argumentem korelace s lety zkušenosti – pokud by hippocampus byl velký od počátku, neměl by se zvětšovat s praxí. Také jiná studie Maguireové srovnala taxikáře vs. řidiče autobusů (bus řidiči mají podobné řízení, ale nepotřebují navigovat – jezdí fixní trasy). Výsledek: jen taxikáři měli zvětšený zadní hippocampus, což podporuje kauzální vliv navigace. Přesto, absolutní průkaz kauzality by vyžadoval dlouhodobé sledování lidí před a po výcviku – k tomu se odhodlalo jen pár novějších studií s menšími vzorky, které většinou trend potvrdily. 

Etické aspekty

Žádný problém – šlo jen o neinvazivní MRI skeny a testy navigace. Taxikáři navíc byli potěšeni zájmem vědců (dokonce Maguireová za tento výzkum dostala od taxikářů vděčné reakce – viz zajímavost). 

Replikovatelnost

Podobné efekty “use it or lose it” plasticity byly replikovány v různých doménách: např. u hudebníků (větší oblasti pro motoriku prstů), bilingvních jedinců (hustší šedá hmota v jazykových oblastech), sportovců apod. Konkrétně u prostorové paměti se ukázalo, že i u jiných profesí (piloti, potápěči) mohou nastat strukturální či funkční změny hippocampu díky praxi. 

Současná aplikace

Výsledky podporují “brain training” přístupy – i v dospělosti lze cvičit mozkové schopnosti a mozek se adaptuje. V rehabilitaci se využívá plasticity k funkčnímu přeučení mozku (např. cvičení po mrtvici posiluje okolní zdravé oblasti, aby převzaly funkci poškozených). Ve vzdělávání se cituje, že intenzivní učení doslova mění mozek, což je argument pro celoživotní učení. 

Zajímavosti

Studie byla tak známá, že Maguireová za ni získala v roce 2003 Ig Nobelovu cenu (humorné ocenění) v oblasti medicíny, „za dokázání že hippocampus taxikářů je zvlášť vyvinutý“. Sama Maguireová to brala s nadhledem – ocenění převzala a taxikář v Cambridge jí dal slevu na jízdném, když zjistil, že to ona prokázala, jak jsou taxikáři výjimeční. Bohužel Eleanor Maguire zemřela v lednu 2025 ve věku 54 let, ale její taxi studie zůstává jednou z nejcitovanějších v oblasti neuroplasticity.